Bára: Flashbacks

Zase se jí vybavila ta stejná vzpomínka. Bylo jí asi třináct let. Namazala si chleba s máslem a tuňákem, uvelebila se do rozvrzaného křesla a zapnula televizi. Při přepínání z jednoho kanálu na druhý se nakonec lupkající prst na ovladači zastavil na Dvojce, kde ji zaujalo torzo lidského těla s barevnými podivně vykreslenými vyhřezlými vnitřnostmi a moderátor, který je popisoval. Zaměřil se na střeva, mluvil o střevních obtížích, dietě, nevyléčitelné nemoci, celoživotní léčbě, symptomech. Ke konci pořadu už měla v krku slušný knedlík a s určitou úzkostí polkla poslední sousto. Nějak jí to v tu chvíli nedocvaklo. Možná si to spíš ale nechtěla připustit.

Podobnou úzkost stejně jako tehdy pocítila o pár let později, kdy se natvrdo dozvěděla diagnózu a všechny ty potíže za celé roky začaly dávat smysl. A stejná úzkost se dostavila i teď.

Srpen. Přestože se pomalu schyluje k půlnoci, celý pokoj se koupe v nesnesitelném letním vedru. Skope přikrývku až k nohám postele a převalí se na levý bok. Z okna se jí jako už několikrát předtím naskytne romantický výhled na osvícenou Petřínskou rozhlednu. Sestra jí vždycky říká, co by za to kdo dal, mít ubytování na Malé Straně s výhledem na Petřín, s plnou penzí a ke všemu jenom za stovku na noc. Hlavou se jí hemží jedna myšlenka za druhou a v jednu chvíli ji napadne, že si možná tu tabletku na dobré spaní měla vzít. „Aspoň budeš mít víc místa v bříšku.“ Vtipné.

Znovu si přehrála celý den. Jak si nakonec sbalila jednu noční košili navíc, tisíckrát zkontrolovala, jestli sebou má výsledky všech krevních testů a vyšetření. Vzpomněla si na všechny všetečné otázky pana doktora na příjmu a znovu se jí vybavil rozhovor s chirurgem při večerní vizitě. Jak ji ujistil, že ten kus střeva skutečně musí ven a že jí slibuje, že vývod udělá jenom v nejnutnějším případě, ale tu značku si na břicho musí udělat, aby případně věděl, kam to zbývající střevo vyvést.

Znovu se jí chce brečet. Přemýšlí, proč zrovna ona musí všechno tohle řešit. Snad nedostane hadičku s umělou výživou. Zítra se probudí na „ARU“, deset dní si pobude v nemocnice a za dva týdny si po nekonečných třech letech snad bude moct dát čočku na kyselo a nebo vepřo-knedlo-zelo. Debilní dieta.

Ještě než usnula, lámala si hlavu nad tím, jestli i po uříznutí nemocného střeva bude muset i nadále chodit na infúze a jak asi bude vypadat její břicho s jizvou a jestli pak bude vhodné ještě nosit bokovky a holý pupík..
 
To bylo v létě v roce 2011.


A pak si taky vzpomínám, jak jsem se bála před první kolonoskopií, gastroskopií, enteroklýzou..

Jak jsem si zvykala na hadičku v krku s enterální výživou, učila se jíst podle diety, polykat léky, chodit na pravidelné infúze biologické léčby a odběry krve. Překonávala stud z mluvení o vyprazdňování a tvaru a barvě stolice před gastroenterologem a celkově o svojí diagnóze. 

Takový je život s Crohnovou nemocí.

Jakoby to byla moje jediná jistota. A to se teď snažím změnit.

Barbora Ambrůzová

 


Sledujte nás na sociálních sítích!