Daniel Kafka: Kdy jsem se nejvíce cítil jako Srdcerváč?

A máme tu další pondělí a další srdcerváčský deník. Tentokrát ho napsal Dan Kafka. Přejeme příjemné čtení, inspiraci a možná i chvíli zamyšlení…

Kdy jsem se nejvíce cítil jako Srdcerváč? Musím to zřejmě vzít od dětství a velmi zeširoka. Od malička jsem byl vychováván tak, abych se vždy dokázal postarat sám o sebe. Vždy využít své vlastní schopnosti, znalosti a zkušenosti, získané dovednosti, a především nad každým učiněným krokem nejprve přemýšlet.

Být nejlepší a vyhrávat

Od osmi let jsem začal aktivně provozovat lehkou atletiku. Bavily mě všechny disciplíny, ale nejvíce jsem se „našel“ ve skocích, ať už to byly skok daleký a vysoký, dále sprinty na krátké tratě. Věnoval jsem se i běhům na dlouhé tratě, především na 1500 metrů. Trenérem mi byl můj tehdejší učitel tělesné výchovy Josef Beránek. Tento člověk má největší zásluhu na mých mládežnických úspěších. Na všechny závody jsem jezdil s ním a především s mým otcem, který, byť pasivní sportovec, mě neustále ve sportu podporoval. Už tehdy jsem chtěl být nejlepší, chtěl jsem vyhrávat.

Otec mi už tehdy vštěpoval nezpochybnitelnou pravdu, a sice tu, že jen dřinou ničeho nedosáhnu, protože pokud tomu, co dělám, nebudu stoprocentně věřit a nebudu to dělat především srdcem, cílů se dosáhnout nedá. Proto byl každý další závod pro mě obrovskou výzvou, motivací, chutí porvat se sám se sebou, makat a dřít na sobě, když to neskutečně bolelo.

Bezpochyby jsem si už právě v tomto věku osvojil návyky, které mě provázely a provázejí celým životem. Postupem času jsem zjistil, že nic není zadarmo a kolik úsilí, píle a především srdce člověk vloží do všeho, co dělá a koná, tolik se mu toho vrátí zpět. A tak jsem se snad poprvé ve svém životě cítil jako Srdcerváč ve svých patnácti letech, kdy jsem se stal Přeborníkem tehdejší Československé socialistické republiky, a to ve skoku dalekém v kategorii mladších dorostenců.

Ve chvíli, kdy jsem stál na té „bedně“ s číslem 1, prolétla mi hlavou všechna ta dřina, píle, ale i bolest, a uvědomil jsem si, že bez srdce bych to nikdy nedokázal. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem schopen sám dokázat naprosto vše, i věci pro mě na první pohled nemožné. Proto jsem obdobných sportovních úspěchů dosáhl ještě několik, do mých 22 let následovaly další tituly, druhá i třetí místa v celorepublikových mistrovstvích. Po zdárném ukončení studia na vysoké škole a nástupu na tehdy povinnou vojenskou služby jsem se závodní lehkou atletikou skončil.

Jen na sebe se spoléhej

Nicméně stejným způsobem jsem přistupoval ke všem konaným věcem i ve svém osobním i profesním životě. Při studiu na střední a poté vysoké škole, na vojně i ve všech zaměstnáních, kterými jsem doposud prošel. Během vojenské služby jsem se několikrát setkal jako velitel výsadkové skupiny speciálního hloubkového průzkumu s nebezpečnými situacemi, kdy šlo vskutku o život, a to nejen při seskocích s padákem z různých typů letadel.

Nicméně protože jsem měl neustále na paměti, že se musím vždy spolehnout především sám na sebe, dokázal jsem se s konkrétními nebezpečnými situacemi porvat tak, abych z nich vyvázl bez újmy a vlastně vítězně, a to nejen hlavou, ale především srdcem. Tento přístup jsem učil i své kolegy a kamarády, kterým jsem v té době velel. I proto byla naše skupina při plnění jednotlivých úkolů vždy úspěšná. Učil jsem je to, co jsem vyžadoval sám na sobě, tedy rvát se nejen hlavou, ale především srdcem.

Ve své policejní profesi jsem popsaný životní přístup uplatňoval prakticky denně. Avšak navíc jsem se snažil, vlastně to dělám neustále, lidem vždy maximálně pomoci. I když to možná zní poněkud nepochopitelně, pomáhat nejen těm „hodným“ a slušným, ale i těm zlým a špatným, protože i ti si pomoc zaslouží, přesto že provedli špatnou či dokonce velmi zlou věc.

Zachráněný život: moje největší vítězství

Za zmínku proto stojí i případ jedné mladé ženy, na kterém jsem před několika lety pracoval jako hlavní zpracovatel. Byl to případ vcelku úspěšné, velmi mladé a krásné ženy. Nicméně tato žena kvůli postupně se kupícím malým neúspěchům v pracovním a osobním životě, negativním událostem, byť pro mnohé z nás zcela banálním, sahala čím dál častěji po láhvi tvrdého alkoholu. Bohužel, jak se dalo očekávat, kvůli alkoholu práci ztratila, opustili ji známí a kamarádi, dokonce přestala komunikovat s vlastní rodinou.

A tak, kvůli zvyšujícím se depresím a frustraci, sáhla po větším množství prášků, které zapila poměrně vydatným množstvím alkoholu. Chtěla své trápení definitivně ukončit sebevraždou. Naštěstí byla včas svým tehdejším přítelem nalezena a lékařům si ji podařilo zachránit, kdy přežila bez vážných fyzických následků. Ovšem ne bez následků psychických.

A zde se stala pro mě naprosto nepochopitelná věc. Tato žena byla již po třech dnech propuštěna z nemocnice s tím, že už jí vlastně nic není a s doporučením pouhé ambulantní psychiatrické léčby. Když jsem se o této zprávě dozvěděl, bylo mi nad vší pochybnost jasné, že pokud se vrátí zpět do svého bytu, přesně do toho, kde se pokusila o zmíněnou sebevraždu, a já nepomůžu, byť mi to jako policistovi, který celý případ již prošetřil a z hlediska trestního řízení se chystal ukončit, nepříslušelo, je jen otázkou hodin, kdy se znovu pokusí o sebevraždu.

Byl jsem si jistý, že tentokrát způsob provedení „nepodcení“ a udělá to tak, aby se ji již nepodařilo zachránit. Protože byla bez přátel, známých, přítele a rodiny, do bytu se skutečně vrátila. Od té doby jsem s ní byl denně v kontaktu, každou hodinu mi musela telefonovat, každé ráno i večer se mi přišla osobně ukázat.

Snažil jsem se jí pomoci ve všem, co jsem pro ni považoval za přínosné. Trvalo to několik měsíců, ale po celou tu dobu jsem ani na vteřinu nepřipustil možnost zbytečného zmaření mladého lidského života. I ve spojení s výborným přístupem psychologa a také lékaře-psychiatra se úspěch dostavil. Ta žena si našla novou práci, která ji naplňovala, nového přítele, rodina se k ní opět vrátila.

Vím, že je v současné době v pořádku a žije šťastným životem. Já jsem ji od té doby neviděl. Pro mě osobně zbytečně nezmařený život velmi citlivé, inteligentní a krásné mladé ženy je největší osobní vítězství.

Daniel Kafka

 

 

Sledujte nás na sociálních sítích!