Hanka: Lázně na severu Moravy, aneb ať hrají co hrají, já tančím valčík…

Začátek „Srdcerváčské sezóny“ mě  zastihnul v rehabilitačním sanatoriu v Darkově. Letos to byl již můj pátý pobyt. Pokaždé odjíždím lázeňskými procedurami zocelena natolik, abych byla schopná  po zbytek roku pracovat a fungovat.

Vždy se mi vybavuje moje první setkání s tímto ústavem, kdy se na chodbách kolem mě pohybovali  lidé na vozíčcích, s berlemi nebo jiným alternativním způsobem, a uvnitř mě to řvalo, ale tady já přece nepatřím. Dnes už vím, že patřím. Přijmout získané tělesné postižení, zaviněné ne vlastní vinou, je těžký proces. Trvá dlouho, než se pocit křivdy změní na pocit smíření.

Dnes už sanatorium považuji za svůj druhý domov, za své druhé útočiště, kam se vracím jako do chráněného světa, vyčistit si v hlavě získané zkušenosti a nabrat sílu na další fungování v životě. Každého tu něco trápí a bolí. Všichni mají tělesná omezení, a všichni bojují za normální život ve společnosti. 

Zjistila jsem, že lidé s postižením jsou jiní. Jsou více empatičtí a vnímaví, na každém z nich je patrná  prožitá těžká životní zkušenost,  související ať už s vrozeným nebo získaným postižením. 

V sanatoriu Darkov vládne vždy přátelský duch. Věková a tělesná postižení se srovnávají, vznikají nová, letitá přátelství, probíhá zde výměna zkušeností ze sociální oblasti a z oblasti dostupné zdravotní péče. 

Nedílnou součástí léčby jsou v Darkově i taneční večery. Je to nepsaná procedura, ale když strávíte u stolu s někým hezký večer, jsou setkání v následujících dnech na chodbách sanatoria plná úsměvů a plánů, co skupiny, které se seznámily, podniknou dál. Místní kapelník pan Chytil složil píseň se slovy:   „Ten lázeňský fešák, postavu má jak věšák, navoněný, vymydlený s novou kravatou, utančil by k smrti, i kozu rohatou……“. Touto skladbou dostává na taneční parket téměř všechno osazenstvo. Tancují všichni, kvadruplegici třeba tím, že blikají světly na invalidním vozíčku, lidé s berličkami se jen tak mírně pohupují opření o sloupy u tanečního parketu. Vzniká tam nádherná atmosféra, kterou snad nejde ani popsat. Alespoň pro tuto chvíli se cítíme my postižení šťastní, jako všichni zdraví lidé. 

Před čtyřmi lety jsem seděla v jídelně u stolu se třemi starými pány. Dlouho jsem předstírala, že netancuji, až rozhodli, že jako spolustolovníci půjdeme všichni na tanečky. Zažila jsem od nich společenské jednání pravých gentlemanů. Kdykoliv jsem se zvedla od stolu, povstali všichni také, přestože byli po výměnách kloubů. Pravidelně, a po řadě si mě k tanci střídali a nesmělo se přeskakovat. Teprve, až jsem byla zadaná, vrhal se zbytek stolu na okolní tanečnice. Dva páni měli zájem o jednu starší dámu a téměř v 80 letech si strkali pod nohy židli, aby jeden zpomalil v běhu druhé a byl první, kdo si dámu zadal. Jeden z pánů je kapelníkem Boršičanky, takže u našeho stolu se zpívaly krásné lidové písničky. Další z „dědoušků“ mi přinesl ve svých mokrých plavkách slivovici, aby byla chladná a učil mě, že ráno si musím dát jednu štamprličku, protože si věčně lokám vody z rehabilitačního bazénu, tak abych neměla střevní problémy. 

Kamarád Láďa vždycky říká: „ať hrají, co hrají, já tančím valčík…“ a jde si zadat dámu k tanci. Láďovi je  59 let a rád dělá dobré skutky. Letos byla jeho tanečnicí  80-ti letá paní Erika na vozíčku, kterou brával do okolí na výlety a grilování. Paní při odjezdu plakala, protože nikdy nezažila nic tak pěkného. Předloni odvezl Láďa jinou babičku na hrob manžela, pomohl jí ho vyplít, zalít a zapálil svíčky. 

Časem mé bývalé kamarády a spolupracovníky nahradili tito úžasní lidé, neboť s těmi zdravými, už nebylo tak nějak o čem mluvit. Nerozuměli tomu jinému, alternativnímu světu, ve kterém se teď pohybuji. 

Jsem osudu vděčná za všechny, které mi přivedl do cesty. Jsou to lidé, kteří neváhají druhým pomoci ať už fyzicky, materiálně nebo duchovně. 

Srdcerváčka Hanka

 

 


Sledujte nás na sociálních sítích!