Hanka: Skončily moje poslední školní prázdniny

Je mi padesát tři let a právě mi skončily poslední školní prázdniny. Na straně jedné radost z toho, že jsem to dokázala, na straně druhé nostalgie, když jdu kolem papírnictví a nemusím kupovat barevné fixy a bloky do školy, nemusím se přihlašovat ke studiu. Také mám zvláštní pocit vzduchoprázdna, protože se nemusím učit.

Začalo to tak, že syn studoval první ročník oboru sociální pedagogika na Fakultě humanitních studií UTB ve Zlíně. Sháněla jsem mu spousty podkladů pro seminární práce, pročítala si se zájmem jeho skripta a pak si řekla: „Hanko, to by šlo.“  I objednala jsem si Scio testy k přijímacím zkouškám, podala přihlášku na VŠ a šla k přijímacímu řízení. Po celou dobu přijímacího řízení musel ležet občanský průkaz na lavici. Po očku jsem sledovala chlapce, který se mnou seděl v lavici. Stále mu utíkaly oči k mému občanskému průkazu.  Jsem ročník 1962. Chlapec byl 1991.

A pak to začalo. Pět let jsem neměla pořádné Vánoce, vždycky byly uprostřed zkouškového období. Pět let jsem neměla Velikonoce, to zase končil semestr, odevzdávala se bakalářka nebo diplomka.  Byla to ale léta bohatá na prožitky a zážitky. Byla jsem studentkou se vším všudy, i se snahou podvádět. Ale nevyplatilo se. Při zkoušce z metodologie jsem využila rozlehlých parcel svých stehen a popsala je hustě všemi možnými vzorečky. V posluchárně však nebyl dostatek světla a já se svými třemi a půl dioptriemi nedohlédla na svá stehna pod lavicí. Musela jsem tedy zapnout své mozkové závity. Když jsem pak doma drhla stehna Cifem na vanu, chechtala jsem se jako houpací kůň. V duši jsem si řekla: „Matko, ani podvádět neumíš.“ Musím přiznat, že mládí se chovalo vždy kolegiálně ke stáří, neboť po přednášce, kdy se tvořily velké řady na WC, mi ostatní studentky vždycky nabízely možnost předběhnout řadu. 

Na magisterské studium jsem nastoupila do stejné třídy se synem. Pokud se přednášející zeptal, zda jsme něco odevzdali nebo se někam přihlásili, můj syn se na mě otočil a jen se zeptal: „Mámo, odevzdali jsme?“ Samozřejmě, že odevzdali, synku. Při každé zkoušce jsem jako správná matka byla víc nervózní z toho, aby udělal zkoušku syn, než z toho, jak ji zvládnu já. 

Zvládla jsem to a užila si promoci s manželem, dětmi, jejich protějšky a vnučkou Žanetkou. Poděkovala jsem manželovi za trpělivost – ne vždy bylo uklizeno a navařeno, jak byl zvyklý. Obě děti i manžel se střídali a vozili mě do školy na přednášky v době vycházek, pokud jsem marodila. Bylo to hektických pět let, kdy jsem zvládla operaci a následnou reoperaci krku, kdy jsem většinu času trávila v nemocnicích a rehabilitačních ústavech. Byla to škola, která mi nedovolila přemýšlet až tak o tom, že se operace ani reoperace nepovedly. A tak nějak se rodí SRDCERVÁČ.

Srdcerváčka Hanka


Sledujte nás na sociálních sítích!