Helena: ZAMILOVAT SI CHYBY aneb Poprvé s ambasadorkou

Cestou za svou ambasadorkou jsem se ztratila. Už zase. A jak tak kroužím po náměstí Republiky a hledám Slovanský dům (jo, až tak), dochází mi, jak je to příznačný. Tápu a ztrácím se, přitom je kolem tolik lidí, co mi nabídnou pomocnou ruku, nohu, v nouzi i slepeckýho psa. Stačí si konečně přiznat status bludičky a mít chuť to změnit. Nevím, kde se ve mně bere potřeba bejt hodná holka, jít správně a nedělat chyby. Že si tak bráním v rozletu, vím jistě, ale se že není zač stydět, tím už tak přesvědčená nejsem.

Fakt jsem se odvázala. Přišla jsem na schůzku v džínách. Modrých. Nejdřív jsem zas dumala nad tím, jestli tím neprojevím neúctu k mé mentorce Andree. Možná jo, ale měla je taky (svoje, ne moje), takže jsme nejspíš byly neuctivý obě.

Nečekala jsem a perličky ze života i svůj pohnutý osud zaměstnance jsem předkládala bez vyzvání. Andrea chápavě přikyvovala a v nestřežený okamžik mi klidně odvětila: „Že ty si na těch věcech ale umíš najít bubáky.“ No jasně, Slováč přehlídnu, ale bubáka ne. Vmáčknutýho někde, kde ho jiní nevidí.

Budu psát. A mluvit. A zkoušet. Mám inspiraci a náhled ženy, která dokázala hodně. Třeba říct šéfovi ne. A obědu ano. (Možná bylo třeba, abych taky na chvilku zmlkla a vnímala, co je mezi řádky.)

Andreo, děkuju!

PS: A protože já šéfovi zatím neumím říct ne, připojuju nezbytnou selfie.  Jo, napoprvé to nevyšlo, vyblejskly jsme si nohy. No a? Když osobnostní rozvoj, tak od podlahy a klidně nedokonale

Srdcerváčka Helena


Sledujte nás na sociálních sítích!