Honza: Baví mě jít s kůží na trh a přitom vědět, že vítězství mi nedá tolik jako prohra

Přečtěte si o českém Ironmanovi a pokořiteli Vasáku a Jizerské padesátky, a pochopíte, co znamená mít sport v krvi. Manažer a Srdcerváč Honza tím bourá zažité stereotypy nejen o vozíčkářích.

„Když dojíždím zdravého sportovce, který mi v křeči ukazuje zvedlý palec a volá Respect!, mám husí kůži a vím, že to je ono.“ Honza je profesionál, který si jde za svým. No jde, spíš jede, frčí. Kdysi dost neústupně a tvrdě, dnes stále cílevědomě, přesto jinak. Těší ho každá část cesty k triumfu, která už ale nemusí mít podobu titulu nebo medaile. Vnímá své tělo, jako systematik a perfekcionista si dokonce dopřeje i trochu anarchie. A tak se mu do dříve přísně racionálního a individualistického světa dostávají radost, hloubka a prožitky. A co víc, dokáže je geniálně zprostředkovat.

Honza s rodinou od malička všemožně sportoval, o jeho nadání nebylo pochyb. I když prý nedělal nic pořádně, jezdil na kole, na běžkách a na koni, zkoušel taekwondo a hrál fotbal. Právě cestou z tréninku ho ale v patnácti letech srazil nepozorný řidič. Honza pak strávil téměř dva roky po nemocnicích a rehabilitačních ústavech v naději, že se znovu postaví na nohy. „Spinální medicína byla v roce 2002 v plenkách, doktoři moc nevěděli, co se mnou, a dávali mi střídavě velkou šanci na uzdravení. Upnul jsem se na to, zapomínal jsem žít i něčím jiným.“ Vekou roli sehrála podpora rodiny a nejbližších přátel, známí se spíše oddálili. „Netušil jsem, co se sebou a nejistota tak byla patrná na obou stranách.“

Když Honza zjistil, že chodit nebude, paradoxně se mu ulevilo, konečně bylo něco dané a on mohl upřít síly jasným směrem. „Vidím, kde mám dno, zvednu se, a najdu způsob, jak jít dál a kolik tomu obětovat. Tohle umím právě díky sportu, kde tak poznávám sám sebe v mezních situacích.“ Při předváděčce vozíků poprvé uviděl handbike, a za pár měsíců už na něm vyčerpaný, rozbolavělý a se smrtí v očích přijížděl z projížďky domů. Tehdy pochopil, že se pro něj úrazem příliš nezměnilo. „Něco si samozřejmě odepřít musím, horolezec už asi nikdy nebudu a bariéry mě dokážou potrápit. Ale nijak nestrádám, jsem stejnej, jen nechodím. A sport není jen psychorelax jako předtím, dělám ho na daleko vyšší úrovni.“

Téměř na den dva roky po nehodě tak Honza poprvé startoval na handbiku na evropském poháru. Neskončil poslední, a aby si spravil chuť, začal trénovat a jezdit na další závody. Během pouhých pěti let se vypracoval do české špičky, stal se několikanásobným mistrem republiky v časovce i vítězem českého poháru. Mezi lety 2010 a 2013 tak sklízel hotové žně, zažil si prázdné poplácávání po ramenou od domnělých přátel, i téměř nezastavitelnou potřebu stále vítězit. V téže době vydává autobiografickou knížku Po hlavě a nadoraz. „Vrcholový sport handicapovaných je v této zemi stále absolutně tabu. Jenže není správné na něj nechat veřejnost donekonečna nahlížet jako na charitu či s obdivným povzdechem, že tamten chudák bez nohy něco fajn dělá! Každý sportovec prezentuje sám sebe, a proto chce být uznávaný za své výkony, potažmo projekty nebo postoje!“

V zimních měsících se na handbiku netrénuje zrovna efektivně a Honzovi navíc hodně chyběly běžky a pohyb venku na sněhu, začal proto jezdit na sledgi. Postupně si skořepinu na dvou paralelních běžeckých lyžích vyladil tak, aby mu dokonale sedla. „Přece jen je znát, že mi nefunguje spodní část zad a břicha, ani část trupu a že nemám takový balanc a odpich jako mají borci tohoto sportu, nejčastěji amputáři.“ Přesto se i tady Honza vypracoval a vysnil si jet legendární extrémní Vasák a také Jizerskou padesátku. K tomu si zprvu ze zvědavosti přidal triatlon. Trať polovičního Ironmana, obnášející 1,9 km plavání, 90 km na kole a 21 km běhu mu ale natolik učarovala, že se postupně stala jeho doménou a vidí v ní svou budoucnost. „Miluju vydat se až na dno vlastních sil, kloubit bolest s tréninkovým odhodláním a předjíždět zdravé soupeře.“

Úspěchy Honzy Tománka v roce 2017:

Mistr světa v 70.3 Ironmanu
Bronzový medailista ITU Paratriathlon World Cup Iseo

  • 70.3 Ocean Lava Montenegro (5:20:27 hod - 1. místo PC)
  • 70.3 Ironman Luxembourg (4:56:32 hod - 4. místo PC/HC)
  • 70.3 Challenge Prague (5:06:59 hod - 1. místo PC)
  • 70.3 World Championship (6:08:32 hod - 1. místo PC/HC)
  • 70.3 Poreč Triatlon (5:12:55 hod - 1. místo PC)


Vasaloppet 90        FINISHER (11:46:11 hod)
ČEZ Jizerská 50     FINISHER (5:49:00 hod)

 

Jenže tréninkový přístup „čím víc, tím líp“ z oněch zarputilých let byl dlouhodobě neudržitelný a vyústil ve zdravotní komplikace, vyhoření a celkovou změnu konceptu sportování a životního přístupu. „Pochopil jsem, že jednoduše není možné být jen nahoře, že i výkonnost má své zákonitosti, které je třeba respektovat. Podobně jako signály mého těla, které jsem se naučil vnímat a správně interpretovat. Odpočívám včas, a už dobře vím, co pro mě je a není produktivní.“ Honza se proto trénuje sám, i když se v případě potřeby neváhá poradit s odborníky. Rozvržení a intenzitu tréninku si určuje podle práce, sezóny a nálady, vymyslí kdeco, jen aby nepodléhal stereotypu. K tomu jedná se sponzory, studuje na magistra a přednáší na četných vysokých školách. „Předávám to, co sám zažívám, jen upravuji koncept a odbornost podle zaměření a zájmu studentů. Lákalo by mě mít besedy klidně i ve školce, osvěta odmalička mi dává ještě větší smysl.“

Právě kvůli osvětě se letos přihlásil do Srdcerváčů. „Udělám cokoliv, co pomůže zviditelnit vrcholový sport handicapovaných a co obecně prospěje tomu, aby měli handicapovaní lidé zasloužený respekt za to, čemu se věnují nebo co dokázali v jakémkoliv oboru nebo oblasti života. Těší mě, když vidím, že jsem někomu nasadil brouka do hlavy nebo ho nějak inspiroval.“

Honza má letos doslova snovou sezonu. V únoru na sledgi jako první Čech a v druhém nejlepším čase dokončil Jizerskou padesátku, v březnu absolvoval extrémně náročný devadesátikilometrový závod Vasaloppet. V září se stal mistrem světa ve své kategorii v polovičním Ironmanovi, a navíc má bronz ze světového poháru v cyklistice a z paratriatlonu. „Sport mě naplňuje, každý kousek cesty a tréninku má pro mě svůj smysl. Přesto mě občas napadá, co mám ještě udělat, aby mě lidi brali vážně? Já jsem vrcholový sportovec, jako mistr světa už víc vystoupat nemůžu, snad jen porazit víc zdravých soupeřů. Výzvy jsem zatím vždycky ustál, tedy useděl, a své sny si plním do puntíku.“

 

Autorka: Helena Tutterová
Fotky: archiv Honzy Tománka

 

Chcete podpořit Srdcerváče a vše co dělají?
Vyberte si jako odměnu za váš finanční dar unikátní zážitek nebo dárek v srdcerváčském katalogu: www.srdcervaci.cz.

 

 

 


Sledujte nás na sociálních sítích!