Představujeme kolegy z NFOZP a týmu Srdcerváčů. Kristýna Moravcová: Děje se to tak nějak samo.

Vstoupíte-li do dveří Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) a svůj pohled stočíte trochu doleva, spatříte sympatickou dlouhovlasou brunetku. Její jméno je Kristýna Moravcová a je tou nejpovolanější, komu se  můžete svěřit s tím, proč přicházíte.

V kancelářích nadačního fondu v pražském Karlíně Kristýnu potkáte jako prvního člověka. Je to hlavní administrativní posila Fondu, člověk, bez kterého by nic nefungovalo tak, jak má. A místo, kde pracuje, poznáte také podle toho, že je perfektně uklizené a v šuplících má všechno své místo a řád.

Kristýna je čtyřiadvacetiletá Lvice, která se narodila v Praze. Ale třeba už její maminka čistokrevný Pražan není, pochází z Telče a Kristýnini prarodiče tu donedávna provozovali hračkářství. 
„Bylo to takové naše království, kde jsme si se sestrou hrály. Rodiče nás pak nemohli dostat domů zpátky do Prahy,“ dodává k tomu Kristýna s úsměvem.

Vystudovala pražské gymnázium Přípotoční a součástí studia tu byla sportovní příprava, intenzivně se věnovala triatlonu. „Od deseti do patnácti let jsem závodně plavala za Sportovní klub Slavia. Byl to sport, který mě hodně bavil a naplňoval,” vzpomíná Kristýna. Přes prázdniny jim trenérka zpestřovala tréninky o triatlon, kdy zařazovala k plavání i běh a kolo. “Když jsem se hlásila na střední školu, nebyla moje výkonnost tak dobrá, abych se dostala na závodní plavání, proto jsem zvolila triatlon,” vypráví.

Během čtvrtého ročníku gymnázia řešila, kam dál. Hlásila se na Českou zemědělskou univerzitu a Vysokou školu ekonomickou, obor bankovnictví a pojišťovnictví. Někdy se ale sebelepší plány neuskuteční.

“Stihla jsme si ještě vyzvednout maturitní vysvědčení, a pak to začalo. Nejdříve mě začalo bolet břicho, pak i brnět nohy, “ popisuje Kristýna. Zprvu si mysleli, že to nic nebude, ale když bolesti během víkendu nepřestávaly, zavezl ji přítel na pohotovost. “Lékaři si mysleli, že je to slepé střevo nebo gynekologické potíže. Vzali mě i na několik dní do nemocnice, kde mi slepák vyoperovali. Měl se na mě přijít podívat neurolog, ale z nějakého důvodu tehdy nedorazil,” vzpomíná Kristýna.

A přitom to byl asi zásadní člověk, který by možná mnohé vyřešil. Diagnozu posléze stanovili lékaři jako ADEM, neboli akutní diseminovaná encefalomyelitida, akutní zánět nervové soustavy. Vznik tohoto onemocnění není zcela zřejmý, ale svou roli tu bude hrát kombinace stresu, antikoncepce a dalších faktorů.

“Měla jsem svým způsobem štěstí, protože se to u mě zarazilo v oblasti hrudníku a mám tedy v pořádku aspoň ruce. Do velké míry jsem samostatná, i když používám vozík. Mohla jsem dopadnout i hůř a třeba tu ani nebýt.” Od té doby potřebuje Kristýna k samostatnému životu bezbariérové prostředí, jak doma, tak ve škole i v práci. Na určitou dobu nechala i většiny sportů, které jí do doby onemocnění tolik bavily. 
Po takovéhle životní zkušenosti často lidé mluví o změně životních hodnot. A Kristýna to vidí podobně: “Na střední jsem řešila ptákoviny, asi jako každý v tomhle věku. Měla jsem hodně kamarádů, kterých už teď tolik nemám. Zato ale ti, co zbyli, jsou tak nějak opravdovější a můžu se na ně spolehnout.”
S přítelem spolu zůstali a tráví společně většinu volného času.

Dlouhou dobu poté, co onemocněla, trávila Kristýna po nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. Jak sama říká, návrat do běžného života jí zabral asi rok. 
Hned, jak to bylo možné, se vrátila ke studiu. Nastoupila na Metropolitní univerzitu v Praze, která je otevřená i studentům s handicapem. Dokončila tu bakalářské studium a nyní pokračuje v kombinované formě magisterský obor Evropská studia a veřejná správa. Protože chtěla zkusit i praxi a protože třeba vycestovat  do zahraničí není s jejím handicapem snadné, začala koncem roku 2015 pracovat pro Nadační fond. 

“Zatím to mám v životě tak, že některé věci za mnou přicházejí samy. Třeba tuto práci mi doporučil prorektor z Metropolitní univerzity Petr Vyhnánek (a v současnosti také člen dozorčí rady NFOZP). Tak jsem to zkusila a jsem tu,“ uvádí na pravou míru.
A jak vidí ideální práci?
“Ještě nevím. Baví mě pracovat s lidmi, na počítači a třeba trochu i rukama. A to tady všechno je, takže je to vlastně ideál,” směje se Kristýna.

Momentálně Kristýna žije s rodiči v pražských Vršovicích, ale před prázdninami se společně s přítelem plánují stěhovat do vlastního bytu na Ruzyni. A také si pořídit auto a naučit se ho řídit. A tím pádem být ještě samostatnější. Možná zkusí nějaký sport, protože se jí zalíbila lukostřelba. Nebo přemýšlí, jestli nezkusit znovu plavat…

Autorka: Jitka Burianová (spolupracovnice NFOZP a Srdceváčů)
Fota: archivy Kristýny Moravcové a NFOZP


Sledujte nás na sociálních sítích!