Kšiltovky Aleše Rauše

Měl dvacet let. Studoval na vysoké škole a během prázdnin mezi prvním a druhým ročníkem se na měsíc vydal do Anglie. "Jsem jedináček, šlo o první cestu, na kterou jsem vyrazil bez rodičů," začíná vyprávění Aleš. Tehdy v Londýně se na svět díval zvědavýma očima. Viděl pulzující metropoli plnou lidí a krásné architektury, v níž si chtěl zlepšit angličtinu a přitom vydělat nějakou libru. 

"Dva dny před návratem na Slovensko jsem v Londýně šel pomoci kamarádovi na stavbu mýt okna. Vystoupil jsem na žebřík, který byl opřený o dům. Žebřík uklouzl a vymrštil mi nohy do vzduchu. Spadl jsem asi z třímetrové výšky na dlažbu. Když jsem se probral z šoku, nemohl jsem pohnout spodní částí těla. Zlomil jsem si páteř a měl těžký úraz míchy," pokračuje Aleš. Rychle k němu přiletěl vrtulník, neměl však kde přistát. Do nemocnice ho nakonec odvezla záchranka.

Ružomberčan dodnes neví proč, ale operovali ho až osmý den po úraze, ačkoliv podobné případy vyžadují okamžitý zákrok. "Angličtí lékaři mě povzbuzovali, že stihnu začátek zimního semestru, po převozu na Slovensko se však můj zdravotní stav začal komplikovat. Bylo mi špatně, trápily mě vysoké horečky," popisuje Aleš Rauš. Další vyšetření ukázaly, že jeden ze šroubů, kterými mu v Londýně zafixovali tři obratle, je navrtaný nakřivo. Hrozilo, že mladík v lepším případě stráví zbytek života na vozíku, v horším zemře.

"Chybu Angličanů nakonec napravovali Slováci v nemocnici v Nových Zámkoch. Po této operaci jsem opět začal cítit nohy i od kolen dolů, což je v případě mého úrazu po takovém dlouhém čase zázrak," dodá Aleš. Prvního půl roku strávil v posteli a na invalidním vozíku. Vedle toho cvičil a četl motivační literaturu o lidech, kteří se dostali z těžkých stavů. Před spaním si pak představoval, jak se mu reparuje mícha.

Dnes chodí bez cizí pomoci, používá jen berle a ortézy. Začal jezdit na normálním kole, hrát hokej na sáňkách, s asistenty chodit do hor. Vedle toho vyzkoušel různé profese, které mu dovoloval jeho zdravotní stav, ale vždy ho to nejvíc táhlo ke kreativnímu průmyslu, módě, designu a moderním technologiím. Při prohlížení jedné ze stránek s nápady na webu zjistil, že všude jsou kšiltovky.

"Ale žádná neměla dřevěný kšilt!" Doplní Aleš. Nápad byl na světě, ale jak ho dostat do konečné podoby a nakonec ke klientům? Dva roky strávil tím, že vyvíjel dřevěný kšilt, který by byl nejen zahnutý, ale také kvalitně přišitý k látce. Aby se nelámal, netlačil, současně nebyl příliš hrubý. "Další měsíce mi trvalo, než jsem systémem pokus - omyl nalezl jeho správný tvar," vypráví Aleš. Nakonec přesvědčoval nábytkářské firmy, aby kšilty zařadili do výroby. Ne vždy uspěl. A když ano, s malými sériemi ho obvykle zařadili na konec řetězce.

Dřevo na kšilty, ať už slovenské nebo exotické, nakupuje sám ve skladech. Několikaměsíční cesta k finálnímu výrobku vede přes lisovnu, frézování a dílnu, kde dřevo Aleš ručně šmirgluje, tmelí, povrchově upravuje a nakonec kontroluje. Jeho kšiltovky mají v oblibě různé věkové skupiny i komunity, mezi nimiž nechybí sportovci, zpěváci a umělci.

Přestože Aleš právě prožívá šťastné období života, zdůrazňuje, že si máme vážit a užívat každý nový den i nepatrné momenty. Stačí totiž málo a vše se zvrtne...


Sledujte nás na sociálních sítích!