Srdcerváči 2016

Stanislav Vajda (29 let) … (ex)voják, který bojuje s Rakem

Stanislav Vajda

Vyučený cukrář žil docela obyčejný život, oženil se, narodily se mu tři děti, a pak si řekl, že by na něho mohly být pyšné. Dohodli se s bratrem a oba před pěti lety nastoupili do Armády České republiky. Bratr slouží doposud, Stanislavovi zamíchala životem i profesí zákeřná nemoc. Před rokem mu lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin.

Mnohokrát za ten rok to chtěl vzdát, boj s nemocí je to nejtěžší, co v životě zakusil. Nad vodou ho ale drží žena, děti (prostřední syn je autista) a přátelé z armády ho také maximálně podpořili. Jeho zdravotní stav je bohužel natolik vážný, že z armády odešel a plně se soustředí na čas, který může strávit s rodinou. A se Srdcerváči. “Profese vojáka mé zdraví negativně neovlivnila, naopak, díky výcviku snesu o mnoho více psychické bolesti,” tvrdí Stanislav. Pokud mu to zdraví dovolí, rád by se v budoucnu věnoval zase nějaké profesi, v níž může lidem pomáhat. Ideálně v nemocnici.

“Mám co vracet, když onemocníte, trpíte hlavně tím, kolik lidí, s nimiž jste trávil časy dobré, se na vás vykašle a rychle zapomene. Ale radujete se z toho, kolik lidí vás naopak podpoří a pomůže vám. Třeba kluci z útvaru okamžitě udělali sbírku a v začátku léčby nám výrazně pomohli,” přemýšlí nahlas Stanislav.

 
Stanislav má rakovinu lymfatických uzlin

Jedná se o zvláštní nádorové postižení, vycházející z lymfatické tkáně. Bez terapie má smrtelný průběh. Postihuje převážně mladé lidi.  Jednoznačná příčina nemoci není známá.

Dana Jurásková, ambasadorka
ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
„Celý projekt Srdcerváči je zajímavý tím, že ukazuje lidskou populaci na příbězích lidí. Zajímavé a inspirující příběhy nejsou ojedinělé, patří k tomu „zdravému“, co lidská společnost má.“

Martina Veverková (25 let) … obrněná psychoterapeutka s vášní pro focení

Martina Veverková

Usměvavá pohodářka s velkýma očima a půvabným úsměvem. Na první pohled je Martina Veverková šťastná a úspěšná mladá žena. Na ten druhý pohled, je to člověk, který má síly na rozdávání, protože se rozhodla řídit rčením: Co tě nezabije, to tě posílí.

Narodila se dětskou mozkovou obrnou, má levostrannou hemiparézu. Dětství prožila trochu jinak než její vrstevníci, těch operací a bolesti nebylo úplně málo. Dnes studuje dvě vysoké školy, na jedné psychologii, na druhé fotografii. Má za sebou stáže a praxe v řadě neziskových organizací, které se zaměřují na pomoc lidem se zdravotním postižením, ale také cenu Czech Junior Awards v soutěži Czech Press Photo za fotku ze sociálního fotografického dokumentu o vozíčkářích. A před sebou praxi psycholožky, v níž se bude věnovat právě tělesně postiženým a pomáhat jim se s handicapem vyrovnat. Sama dobře ví, jak se tito lidé cítí, že mají mnoho, co dát a ukázat světu, a že je zbytečné, když je zdraví považují za chudáky.

Ráda cestuje a objevuje svět a nová místa. Ráda poznává nové lidi, užívá si dobrého jídla, miluje posezení v kavárně s přáteli, výstavy, divadlo, kino a hlavně fotografování lidí. Ačkoliv to vše vypadá idylicky, Martina přiznává, že její handicap ji přeci jen v jejich snech někdy omezuje, ale když na nějaké takové omezení narazí, nevzdá to, bojuje, aby dosáhla toho, co si přeje.

“Určitě mi moje postižení dalo vnitřní sílu a vytrvalost a velkou dávku pokory k životu i lidem. Dovedlo mě to k setkávání s postiženými lidmi, a to mě přivedlo k fotografování a psychologii,” vypráví.



Martina se narodila s dětskou mozkovou obrnou

Dětská mozková obrna (zkráceně DMO) nebo též mozková obrna je označení pro soubor nenakažlivých a neprogresivních poruch vývoje motorických oblastí mozku nebo jejich jiných poškození v raném stádiu vývoje, jejichž důsledkem jsou zejména poruchy hybnosti.

Renata Mrázová, ambasadorka
Global Head of HR NN Group
"Pokud by česká společnost byla společností bez předsudků, obav, úzkoprsých názorů, které se týkají zdravotně postižených lidí, velká část stávajících problémů a překážek by velmi rychle zmizela.“

Marcel Hasch (42 let) … gynekolog, který shořel jako list papíru

Marcel Hasch

Obor gynekologie a porodnictví je nesmírně pestrý, a když k tomu přidáte ještě genetiku, máte pořád co dělat. A pak se najednou ocitnete v bodě, ze kterého, když se ohlédnete zpátky, vidíte mnoho let práce, která vás bavila, ale pokud se podíváte před sebe, nevidíte NIC! A navíc z toho NIC je vám pak ještě jak psychicky, tak fyzicky tak zle, že nejste schopni NIC ani dělat. A když se v tomhle stavu do vás ještě někdo trefí autem...

Marcel Hasch trpí od roku 2012 syndromem vyhoření, přesto by se rád vrátil ke své původní profesi, tedy k prenatální diagnostice, ale už ne na plný plyn, ale na pár dní v týdnu. Jeho snem je specializovaná ambulance prenatální diagnostiky, genetiky a péče o páry s poruchou plodnosti, především ty páry, které nechtějí podstupovat umělé oplodnění.

Řídí se čínským pořekadlem: Chceš-li být šťastný jeden den, opij se. Chceš-li být šťastný jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťastný celý život, pořiď si zahradu. “Takže vlastně mým cílem je, aby mi odumřelo co nejméně stromů a kytek :-).” A vůně jsou jeho dalším koníčkem, sbírá parfémy a bere to i jako jakousi aromaterapii.

Od chvíle, kdy se dozvěděl, že trpí syndromem vyhoření, se snaží s lékaři s nemocí bojovat. Jenže někdy má pocit, že v tom boji často padá vyčerpáním. Nicméně na vyléčení maká dál. Cesta je klikatá a dlouhá, ale určitě někde končí. Sám je docela zvědavý kde. “Zatím na té cestě nejsou moje pacientky, ale věřím, že se za nějakou z mnoha zatáček znovu objeví,” věří.

Marcel trpí syndromem vyhoření

Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v roce 1974. Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení. Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální. Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava. Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.

Rostislav Verner, ambasador
profesionál v oboru zdravotnictví, bývalý náměstek VZP ČR
"Mám před lidmi s handicapem velký respekt. Jako lékař vím, že jejich život je těžší než těch, kteří zdravotní postižení nemají. Jako člověk se obdivuji všem, kteří přes své postižení dokážou pracovat, sportovat a žít denním životem mnohdy pestřejším než zdravý člověk."

Daniel Kafka (43 let) … analytik kriminální policie, který má o kolečka víc

Daniel Kafka

Pokud máte rádi kriminálky, tak Daniel Kafka byl do roku 2012 ten detektiv (v odborném názvosloví operativec), který odhaluje vloupačky a násilnou trestnou činnost. V terénu, s pistolí za pasem. Něco jako francouzský komisař Moulin nebo české Případy 1. oddělení. A dělal přesně tu práci, kterou v životě dělat chtěl. A hodlal ji dělat až do důchodu. Honit lumpy. Chlap jako hora, který má rád literaturu faktu, metal, válečné filmy i ty krimithrillery...

A pak v roce 2012 sedl ve svém volnu na motorku a jel se jen tak na chvíli projet. A domů se za delší čas vrátil na vozíku s diagnózou paraplegie dolních končetin.

“Když jsem se dozvěděl diagnózu, chtěl jsem to všechno skončit. Věděl jsem, že přijdu o práci, kterou jsem miloval, tušil jsem, že půjde do háje soukromý život… Znám 1000 způsobů, jak to udělat. Sám jsem několik desítek sebevražd vyšetřoval. Nicméně nejvíce mi pomohla rodina, strašně moc kolegové a pár kamarádů. Dokázal jsem svůj život přizpůsobit,” vypráví.

Policista na vozíku může ale v Česku sloužit jen v televizním seriálu, ve skutečnosti to nejde. Protože byl Daniel opravdu hodně dobrý kriminalista, získal místo občanského zaměstnance na Odboru analytiky Služby kriminální policie a vyšetřování v Oddělení kriminálních analýz ve Zlíně, kde pracuje a chce pracovat dál.

V profesním životě se chce dále zdokonalovat a naučit se nové postupy s novými analytickými programy, a tím pracovat na složitějších kriminálních případech. V osobním být co nejvíce se svou partnerkou, která ho vrátila do života.

Daniel má poúrazovou paraplegii

Paraplegie je soubor symptomů, způsobených poškozením míchy. Patří mezi ně především ochrnutí dolních končetin, poruchy vegetativní činnosti, poruchy svalového tonusu a další. Nejčastější příčinou jsou úrazy, zejména autonehody.

Marcela Roche, ambasadorka
generální ředitelka Britské obchodní komory
"Moje sestra je také zdravotně postižená a také si prošla cestou jakéhosi “Srdcerváče” a dokázala najít své místo i po obrovském životním kotrmelci. A tak vím, jak je důležitá každá pomoc a podpora - byť i jen symbolická, nebo třeba jen morální."

Jiří Vaňásek (45 let) … státní úředník, kterému by šupiny i kobra záviděla

Jiří Vaňásek

Právníkem chtěl být už, když studoval gymnázium. Učil se skvěle, přitom vrcholově sportoval, hrál hokej a stolní tenis. A pak mu do života vstoupila psoriáza neboli lupénka. V 17 letech se mu tak na nějakou chvíli rozpadl jeho “dokonalý” svět. Nestál o fleky na těle, šupiny v hlavě, najednou byl problém svléknout se do plavek. “S pomocí rodičů, kamarádů a zejména dnes již mé manželky jsem naštěstí pochopil, že život jde dál a není to "konec světa", mnoho lidí je na tom mnohem hůře než já. Naučil jsem se s psoriázou žít a léčit ji,” vypráví náměstek ministerstva práce a sociálních věcí Jiří Vaňásek.

Práva skutečně vystudoval a nastoupil na ministerstvo před lety jako řadový referent. Letos byl jmenovaný nepolitickým náměstkem a na “starost” má právě oblast zaměstnanosti. Už dlouho usiluje o to, aby právě zdravotně postižení měli snadnější možnost získat zaměstnání, a také, aby byl systém sociálních dávek nastaven tak, aby na jedné straně sociálně potřebné zabezpečil v jejich životních potřebách, na straně druhé je více směřoval k tomu, aby získali zaměstnání a udrželi si je.

V osobním životě je u Jiřího na prvním místě rodina. S manželkou jsou spolu před dvacet let a mají dva skvělé syny. Jeden z nich je také zdravotně postižený a Jiřího snahou je připravit ho na život tak, aby své omezení co nejméně pociťoval.

A na druhém místě v jeho zálibách zůstal sport. Stále hraje 2. ligu stolního tenisu, je aktivním fanouškem hokejové Sparty a ve fotbale patří jeho srdce už od dětství klokanům z Ďolíčku. Fotbal hraje i aktivně. Tvrdí, že s kolegy z ministerstva a státního úřadu inspekce práce mají vynikající tým :-).

Jiří bojuje s psoriázou
Psoriáza nebo také lupénka je jedním z nejčastějších kožních neinfekčních onemocnění postihující především kůži, avšak kromě pokožky může postihovat též nehty a klouby. Nejnovější poznatky vědy ukazují, že lupénka nepostihuje pouze kůži, ale i vnitřní orgány. Lidé s lupénkou se často setkávají s nepochopením či dokonce projevy odporu společnosti, kteří projevy lupénky považují za infekční onemocnění.
Jana Víchová, ambasadorka
profesionální certifikovaná koučka, Svobodná mysl
"Moc držím palce lidem, kteří se nevzdávají, kteří dělají, co je baví, i když musí překonávat víc překážek, než ti “zdraví”, kteří si často i více stěžují."

Sledujte nás na sociálních sítích!