Přečtěte si zamyšlení autorky většiny srdcerváčských článků o požadavcích a světě na bednu.

Škatule mě znervózňujou. A tím myslím kritéria, podle kterých třídíme vlastní život, aby se nám v něm lépe orientovalo. Je mi jasný, že kdybych si na všechno musela tvořit vlastní, byla bych v tomhle životě dost zakrvácenej truhlář. Jenže běžně dostupný piksly jsou jaksi univerzální, průměrný, a tím často nedostižný nebo nepoužitelný.

Nejvíc ošoupaná je bedna s mým jménem. Nevejdu se do standardu „Žena 35+“. Někde mi přečuhuje hlava, jinde nohy, taky mívám moc řečí. Občas se mi stýská a potřebuju k sobě kafe, chlapa nebo kamarádku. Dlouho jsem si myslela, že když se budu snažit, tak se do tý předdefinovaný krabky vecpu. Jsem přece sportovec, hecnu se. Jenže ono to někde rupne. Možná ne hned, ale jednou ano. Zkoušela jsem to snad tisíckrát, po hlavě, po zadku, se srdcem na dlani. A vždycky pro „moje“ dobro, dá rozum. Výsledkem je „Žena 3kila+“ a trochu pošramocená identita. Jednou jsem dokonce vlezla do cizí škatule, protože vypadala větší a hezčí. Začala jsem tam přerovnávat kytičky a tamní muž mě v euforii pasoval na zahradnici. A později se divil, že pořád reju.

Takhle to vypadá, když mi svět leze na bednu. Snažím se naplnit představu, kterou někdy někdo vymyslel, a aby mi v tom nebylo tak divně, utěšuju se tím, že takhle se to dělá. Navíc když odmítnu, riskuju, že buď budu považována za nafrněnou, nebo že zůstanu sama, případně obojí. Vysvětlování ani obhajoba nepomáhají. Mimo bednu se totiž nedám snést, tedy úhledně dovléct a zastrčit tam, kam je potřeba. Jako poslední pak nastává cynický dotaz strážkyně beden, ne náhodou podobné staré škatuli: „Přece nebudete jediná, kvůli které to budeme dělat jinak! Na Vás tady nemáme kolonku!“

Nejdřív mě napadlo mít lidská měřítka jako veliký průhledný sklenice, kde se dá obsah prohlížet a různě odsypávat. Jenže časem bych se v nich šťourala tak, až bych asi zoufalstvím začala zavařovat. Teď nechávám své škatule rozpadnout, ať se klidně dere ven, co je tam uložený. O bordel nestojím, takže tomu říkám kreativita. Staré věci v nových souvislostech, heč! Tradiční recepturou k novým příchutím! Novou cestou za svým starým … totiž dávným snem!

Autorka: Helena Tutterová
Foto: Natálie Kavuličová