Srdcerváč Honza Povýšil je v jednom kole, ve dvou bazénech a ve třech městech během čtyřiceti osmi hodin. Pojďte při pondělku nahlédnout do jeho osobitého uměleckého světa, než odpadne, usne, a nakonec odplave.
Otevřel jsem výstavu, a snad konečně zahájil finální přípravu na Svět.
Jo, hele, vono to zní jednoduše, ale na výstavě jsme s Tomem Helískem dělali skoro měsíc, a to já jen odpovídal Tomášovi: „Ty vole, nevim, něco s tim udělejte.“
Ale ten můj vlastní chaos v hlavě, kdy musíte dát dohromady dvanáct fotek. Pět jich nechat nově nalepit na kapa desku.
Domluvit si, jak se přeberou fotky, který zůstaly v Brně po poslední výstavě.
A vedle toho ještě vědět, že musím aspoň v pátek, i kdyby jen na hodinu, do vody. Abych se z toho úplně nezbláznil.
V pátek se to všechno nahromadilo.
V Nuslích přebrat fotky.
Do Brna, přebrat fotky a s Lenkou z Ligy Vozíčkářů vymyslet mojí účast na jarním Benepinku. Asi abych toho neměl málo. A navíc je v Brně navedu na Srdcerváče a NFOZP, protože je škoda, aby spolu nespolupracovali.
Konečně v Olomouci.
Fenomenální ubytování v Theresian Hotelu.
Na bazén.
V Olomouci je několik bazénů, kam se dá zajít si zaplavat. V jednom sice chtějí roční členství jen proto, abych si mohl jít jednou zaplavat. V druhým mají druhou nejpomalejší plošinu v Čechách a na Moravě, ale dá se tam plavat a nemaj problém, že nejsem členem.
Na večeři do hotelu. Kdybyste někdy měli šanci a ochutnali jste hovězí žebra v Theresianu. Je to skvost!
Sobota ráno.
Hele, já prostě zbožňuju hotelový snídaně. To je marný, ale nikde se tak skvěle nesnídá jako v hotelu.
Klasicky dorazim o pět minut pozdě do Kafe Jak Lusk, abychom začali věšet fotky.
Asi za hodinu má přijet Regina do Olomouce, aby se ke mně připojila.
Cajk, trochu na pankáče, ale máme pověšeno. Tom se svojí ženou Petrou a moje Regina kibicujou a pomáhají.
VOLNO.
Najít oběd tak aby vyhovoval nám oběma? Trochu problém, ale nakonec jsme to sfoukli.
Na vernisáž mám dorazit o hodinu dřív, aby se stihnul rozhovor pro Český rozhlas Olomouc. Takže dorazim o pět minut pozdě. Hele já vim, je to hrozný. Sám to nemám na sobě rád a snažim se s tim něco dělat.
Rozhovor, easy, nemluvim na mikrofon poprvé, a navíc tyhle otázky už skoro všechny znám nazpaměť.
Vernisáž. Musim i chvíli mluvit, nemám to moc rád. Ale zase jednou převáží šašek, kterýho máme v sobě všichni, a snad jsem se dal poslouchat.
PRODALY SE FOTKY! Jako fakt, přímo na vernisáži se prodaly fotky. To se mi snad ještě nestalo. Skvělej pocit.
Skvělá vernisáž.
Jdu spát. Zítra se potřebuju přesunout z Olomouce do Ostravy, zpátky do Olomouce, do Brna, a pak do Prahy a hned do Nymburka na soustředění.
Autor: Honza Povýšil
Foto: Srdcerváči