Při hovoru s Kubou snadno zapomenu i na horký kafe před sebou. Svý názory předestírá tak poutavě a srozumitelně, že se divím, že dávno není přinejmenším poradce v sociálně politických sférách. Adrenalin, který k životu potřebuje, by mu tam nejspíš nescházel. Zato humor a nadhled určitě ano.
„S vozíkem jsem se nenarodil, ten jsem si musel pořídit.“ Kuba má rozštěp páteře, takže nikdy nechodil, a s vozíkem je tak skoro srostlej. Ještě jsem ho neslyšela říct, že něco nejde, takže třeba na rozhlednu vylezl po rukách. Cvičit nebude, proč taky, když může vegetit venku a pokoušet osud při různých extrémech. „Už jako malej jsem nemusel takovej ten stereotypní jednoduchej domácí život. Když jsem se nudil, vzal jsem třeba do ruky lopatu a složil našim za zády fúru uhlí. Já jsem vlastně strašně línej, takže radši pořád něco dělám.“
Dětství a dospívání strávil Kuba z větší části na intru v Jedličkárně, kam chodil na základku a na gympl, moc jiných možností za komunismu nebylo. Neustále se svými parťáky něco podnikal a vymýšlel, začal hrát závodně florbal. V osmnácti prchnul od rodičů a pár let v podstatě squatoval, přitom ale stíhal studovat a pracovat na plný úvazek jako ajťák. „V tom věku bylo všechno dobrodružný. Už třeba jet tramvají do práce. Běžně mě vysypali nebo jsem zůstal bezprizorně viset na tyči, a to jsem pomoc vlastně nepotřeboval a nevyhledával.“
Kuba nikdy pořádně nehledal ani zaměstnání. Stačilo se zmínit známým a za pár dnů se k práci dostal, mohl se spolehnout na svou výřečnost a originalitu. „Jsem povahou rozjížděč, baví mě skládat dohromady jednotlivý dílky a vidět věc z různých úhlů. Jsem sice svéráz a pod nátlakem se šprajcnu, ale docením práci v týmu.“ Po různých experimentech zakotvil na tři roky v bance, kde se vypracoval na analytika rizik, pak dělal na živnost webovky. „Když děláš věci dobře, výsledky za tebou zůstávají vlastně automaticky. Mně šlo vždycky spíš o to, dát lidem to, co jim chybí, aby zmizela taková ta zbytečná křeč, a nastoupila přirozenost. Když se všechno hezky potká, je v tom ta harmonie cejtit.“
Ve svém volném čase Jakub po harmonii naopak příliš netouží. Lépe řečeno, vyhledává adrenalinové zážitky, na sálovky ho zrovna moc neužije. „Tohle není jen obyčejná krátkodobá euforie. Vždycky budu potřebovat dělat něco, při čem se mi vyplaví adrenalin a zmocní se mě naráz opojnej pocit strachu a síly.“ Příliš možností podobného vyžití ale u nás v té době nebylo, proto Kuba společně se dvěma podobně laděnými nadšenci založil v roce 2007 Adrenalin bez bariér. Co dva týdny tak vytáhli zvědavce třeba na čtyřkolky, motorky, lyže, kiting. Zafungovalo to skvěle. Handicapovaní odvážlivci si mohli dopřát něco nového, aniž by to nutně znamenalo, že by je kvůli jejich šikovnosti rovnou škatulkovali do nějakého sportovního klubu a na závody. A zdravým lidem často padala čelist, protože by je předtím nenapadlo spojit si postižené lidi s extrémními outdoorovými aktivitami.
Ve stejném roce vzniká také Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) a Kuba se s Adrenalinem zapojuje do jejich dlouhodobého osvětového projektu Žiju stejně jako ty. A rok nato prvně vyráží pro Adrenalin objevovat speciální sportovní vybavení a metodiku do světa. „Vyrazili jsme s kamarádem jako bagpackeři přes Austrálii a Asii na Nový Zéland, cestovali jsme skoro pět měsíců.“ Zažít si kompletně bezbariérová prostředí a lehkost, s níž pracovní agentura našla Kubovi za pár dní skvěle placenou práci, bylo ve srovnání s Českem dost zdrcující.
„Mám všechno jako výzvu, ale tady mě to fakt vytáčí. I po letech v naší zemi lidem chybí hlavně vůle dělat například legislativu, zaměstnávání nebo infrastrukturu jinak. Najde se pár jedinců, kteří se snaží, ale zbytku je to buď šumák, nebo dokonce proti srsti. Společnost jako celek je nastavená tak, abych si tu fakt handicapovanej připadal.“ Navíc jsou tu mnozí postižení lidé dohnáni k tomu, že zdůrazňují svůj handicap, protože systém dávek to po nich vyžaduje. Takže buď před úřady poukazují na to, co se v běžném životě snaží potlačit nebo si nakonec pod tíhou byrokracie a zvyklostí přestanou věřit a zůstávají zavření doma. „To je přece neskutečně odpudivý! Proč to nemůže být motivační? OK, máš handicap, ale snažíš se zapojit, takže dostaneš navrch tohle. Pak můžeme být vedený k tomu, že si každej zaslouží stejnou příležitost.“
Po návratu ze Zélandu začal Jakub pracovat jako grafik v organizaci Maturus, opět hodně cestoval a v roce 2013 se stal jedním z prvních Srdcerváčů. „Naše neziskovka tehdy získala ochrannou známku Práce postižených, já jsem navíc do některých projektů šel výhradně s Nadačním fondem, takže být Srdcerváč bylo jen logickým vyústěním vzájemný spolupráce. A bavilo mě šířit osvětu zase trochu jinak a v jiných sférách.“ Z docela akční kampaně si Kuba pamatuje, že si moc přál svézt se před kamerami za popelářským autem. „Neprošlo mi to, nemůžou přece na kameru táhnout za autem vozíčkáře, i když já se průšvihu nebál.“
Jakub se nebál ani dalšího furiantského kousku – pětiměsíční cesty napříč Austrálií v trabantu na ruční řízení v roce 2015. K tomu stihl zrekonstruovat vlastní bydlení, najít si další práci v korporátní sféře a pustit se jako hlavní kreativní grafik do letošní kampaně Srdcerváčů. „Asi se už sunu spíš směrem k programování. V grafice lidi moc neví, co chtěj, a když se vymykáš, tak se nechytáš. Ale u Srdcerváčů jsem dostal volnou ruku, mohl jsem se s týmem vyřádit.“
Vyřádit se Jakub chystá znovu na cestách, které plánuje buď koncem letošního, nebo začátkem příštího roku. „Jsou to nejlíp investovaný peníze, který se nakonec vždycky nějak schrastěj. Zážitky a zkušenosti ti nikdo nevezme. Vidíš nový věci, nový lidi, získáš nadhled. Mně se věci v životě dějou ve vlnách a někdy si říkám, jestli jsem ještě v proudu nebo už ne, taky už si vybírám společnost. Ale cestování mě chytlo na první dobrou. To, co mi dává, nikde jinde s nikým jiným nenajdu.“
Autorka: Helena Tutterová
Foto: Jakub Koucký