Co mají společného Náruč, Řevnice a káva? Přece Modrý domeček, kavárnu, v níž pracují zaměstnanci s mentálním postižením či duševním onemocněním. A také kavárnu, kterou loni Srdcerváči podpořili v grantové výzvě částkou sto tisíc korun.

Vznik a historie kavárny Modrý domeček v Řevnicích se prolíná se spolkem Náruč a stacionářem v Dobřichovicích. Sdružení Náruč založila v roce 2000 lékařka Vlaďka Hejmová. Společně s ergoterapeutkou Zuzanou Dudákovou, dnešní ředitelkou spolku Náruč, pomáhaly rodinám s postiženými dětmi. „Přímo v domácnostech jsme si povídali o tom, jak se změní role maminky a tatínka, jak se navzájem podpořit a vyrovnat s faktem handicapu, jaké existují pomůcky, asistenční a vzdělávací služby,“ uvádí Zuzana Dudáková. Některé děti však nemohly ani do speciálních škol, proto na popud obou dam vznikl o tři roky později denní stacionář Náruč v Dobřichovicích.

V tomto malém rodinném zařízení se děti a dospívající mohly vyřádit i rozvíjet během různých činností a terapií, byla zde i malá třída přípravného stupně pomocné školy. Jak ale vyrůstali, bylo zřejmé, že je bude třeba podpořit také v dalším vzdělávání a zaměstnávání v regionu. Koncept klasické kompletovací chráněné dílny nepřipadal Zuzaně s Vlaďkou dost šmrncovní, jako kulinářky proto začaly uvažovat o kavárně. „V té době se sešlo více věcí. Město Řevnice nabízelo k pronájmu náš oblíbený objekt, navíc jsme věděly, že po novele zákona o sociálních službách bude podpora státu ještě menší, k tomu končila první vlna dotací ze strukturálních fondů.“ A tak po dvou letech příprav vzniká v roce 2007 kavárna Modrý domeček. A vážně už je stylově v modrém.

Kavárně se po deseti letech provozu vyloženě daří. Kromě klasického kavárenského sortimentu si zde pečou vlastní slané i sladké chuťovky, připravují na šedesát teplých obědů a průběžně renovují a rozšiřují jak prostory, tak služby. „Dnes máme cateringovou divizi, zavážíme vlastní výrobky a jedlé dárky i do firem do Prahy. Investovali jsme od počátku do vysoké kvality, obhlíželi jsme terén, počkali si. Přece nebudeme vozit zboží v omšelém omláceném autě, když můžeme mít profi chladírenskou dodávku.“ O tom Srdcerváči něco vědí, protože v grantové výzvě loňského roku přispěli kavárně na vůz částkou sto tisíc korun. „Při nedávném výročí založení jsme si s kolegy tak trochu plakali na rameni, jak vzal zasvé náš původní plán hlavně nic nevyrábět a vše si nechat vozit,“ směje se Zuzana Dudáková.

Zaměstnanci zblízka

Domeček je dvoupatrový. V přízemí to žije, je tu plno, nahoře je o poznání klidněji a domáčtěji, to asi to dřevo kolem, zastřešená terasa s výhledem a zasedačka. Díky těmto dispozicím se tu mohou konat i workshopy, besedy nebo třeba narozeninové oslavy. Navíc tu odděleně mají zázemí zaměstnanci, kterých je v kavárně momentálně dvaadvacet, nejčastěji s mentálním postižením nebo duševním onemocněním. Kolegové ve třech denních směnách excelují jako uklízeči, pomocní kuchaři, pomocníci v kavárně, číšníci a baristi s tím, že mohou postupně šplhat po kariérním žebříčku, průběžně se vzdělávat nebo také vést začátečníky. Každá pozice má jasně vymezené kompetence, zaměstnanci mají pracovní smlouvu s krácenými úvazky a nezřídka zde pracují více než pět let, tři z nich dokonce po celou dobu historie kavárny.

„Kolegům vnáší zaměstnání do života řád a stabilitu, mnozí z nich přestanou být osamělí a uzavření, otrkají se, prvně mohou o něčem rozhodovat a nést svůj díl odpovědnosti. Vedeme zaměstnance k otevřenosti a jsme jim hodně k dispozici. Na provozní potíže ale narážíme spíše uvnitř našeho terapeutického týmu, v kavárně ne, se zaměstnáváním kolegů s mentálním postižením a duševním onemocněním máme jen ty nejlepší zkušenosti,“ upřesňuje Zuzana Dudáková.

Budoucí zaměstnanci často přicházejí ze stacionáře, nyní Centra sociální rehabilitace v Dobřichovicích, který stále provozuje spolek Náruč. Při nácviku pracovních dovedností se tak mohou klienti například zapojit do tamní klidnější tréninkové pekárny nebo absolvovat praxi právě v Modrém domečku, a později sem nastoupit. V Náruči spolupracují s mnohými podniky s chráněnými místy nebo sociálně terapeutickými dílnami, umějí tedy klienty nasměrovat podle jejich aktuálních možností. „Loni nám jedna kolegyňka odešla na otevřený trh práce a my jí moc držíme palce! Takto by to mělo být v ideálním případě. Ale ona i ta chráněná místa mají samozřejmě své opodstatnění, naši zaměstnanci dobře vědí, proč jsou tady, a my je nemůžeme vypustit do světa jen tak.“

Zapálení obchodníci

Přesto nelze opomíjet, že ačkoliv jde o chráněnou kavárnu, nároky jsou dost vysoké. Zkrátka se tu dělá byznys, o čemž Zuzana Dudáková ví své. V počátcích Domečku se totiž vrhla do všeho s nadšením a po hlavě, společně s kolegy terapeuty si sami vařili a pekli, po nocích dělali papíry. Mysleli si, že všechno urvou sami a že na lidi z oboru nemají peníze. Zuzana, a nejen ona, tak v poločase vyhořela a čelila nemalým zdravotním problémům. Dnes je vše jinak. Už pátým rokem mají podporu v profesionálech z gastroprovozu, hlídají si cashflow a byznys plány, nebojí se dívat do budoucna, garantovat kvalitu a hýčkat si zákazníky.

Podobně příjemné je zjištění, že i díky Domečku se v Řevnicích v průběhu let nastartoval komunitní život. Na půdě kavárny totiž zákazníci během společného posezení často přicházeli na to, co jim v městečku nebo v regionu schází, a také rovnou plánovali, co s tím. Modrý domeček tak nepřímo ovlivnil vznik několika místních školek, kina, pěveckého sboru a rodinného centra, podněcoval k diskuzím a vlastním tradicím. „Teď každoročně pořádáme hlavně festival Hravě zdravě, maškarní ples a Rybofku. Rádi se potkáváme a něco vytváříme, a já se fakt do práce těším každý den!“ uzavírá Zuzana Dudáková.

Autorka: Helena Tutterová
Foto: archiv spolku Náruč a kavárny Modrý domeček