Tak trochu lišácký workshop

Už podruhé v roce se Srdcerváči představili v sídle ČMSS. Zatímco na jaře jsme ukazovali lidem se zdravotním postižením, že ani rekonstrukce či pořízení bydlení pro ně nejsou nedostupné, tentokrát to byl skutečný workshop lišáků a Srdcerváčů. Jestli jste tam nemohli být s námi, tak si o tom aspoň přečtěte :-)

Začnu zostra. Na společný workshop Srdcerváčů a zaměstnanců Českomoravské stavební spořitelny jsem se chystala zodpovědně. Cestou jsem přemítala, o čem budu mluvit, až na mě přijde řada. A pak na mě skutečně došlo. Ještě před vchodem jsem se totiž vymázla, přistála jsem plnou vahou na kolena na dlažbu. Roztrhala jsem si silonky. Lepší reklamu na vlastní diagnózu bych si fakt nevymyslela – úsměv, nadšení, a k tomu kolena od krve. Takže ještě před začátkem mírná rozcvička na záchodě a snaha se co nejrychleji převléct do nových silonek a znovu se zkulturnit. Aspoň moc nebyl čas přemýšlet nad tím, že jsem společným sezením také jemně provázela, ale opravdu jen decentně, protože každý z účinkujících měl rozhodně co říct.

Pár slov úvodem řekla Hanka Potměšilová, ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP). „Postižených lidí je v České republice asi jeden milion, z toho zhruba sedm set tisíc v produktivním věku. Většina rozhodně stojí o to mít kvalifikovanou práci, ne o prázdný soucit. A u diagnóz, které nejsou viditelné, je to mnohdy právě tím složitější. Zaměstnanci se těžko přiznává, že trpí nějakou chorobou, když by se tím vystavil například náhlé ztrátě pracovních kompetencí.“ Přitom těchto skrytých diagnóz u zaměstnanců přibývá, na vině je zejména stres a celkový životní styl. „Čtyřicátníci se tak dnes potýkají s potížemi, které měli v předchozích generacích šedesátníci,“ upozornila Hanka Potměšilová.

Hovořil také Vladimír Staňura, předseda představenstva ČMSS. „Lidské příběhy a určitá bojovnost ve mně vždy zanechají hluboký dojem. I proto je tedy ČMSS generálním partnerem právě Srdcerváčů. A budeme rádi, když v budoucnu bude naše spolupráce ještě užší.“

Pak se ke slovu se svými životními příběhy a postřehy dostali jednotliví Srdcerváči, tedy Zuzka Nemčíková, Tomáš Mošnička, Marcel Hasch a já. Zuzka ocenila možnost ukázky smetákové metody, do které vtáhla všechny přítomné v sále. „Ježiš, vy máte tak krásná prsa, tak je přece ukažte, jen tak se správně narovnáte!“. Tomáš po svých zkušenostech mluvil hlavně o významu té správné motivace a odhodlání. „Jsem povahou motivátor, takže chci vlastní zkušenosti předávat dál.“ Marcel rozesmál přítomné třeba při popisování syndromu vyhoření a nemožnosti na něj pobírat invalidní důchod. „Jsem mimo tabulky, takže byla možnost si nechat diagnostikovat buď poruchu osobnosti, nebo deprese. Přece nebudu papírově prakticky psychopat, s tím bych už asi nemohl znovu vykonávat lékařskou praxi. Takže mám deprese. No, aby ne, s mou vysokou kvalifikací se mi nové uplatnění hledá poměrně těžko.“

Publikum ale deprese nemělo. I když se mluvilo i o smutnějších věcech, doplňovali jsme se, trochu hecovali i smáli, a každý se tak našel v něčem  nebo v někom jiném. Tak ať se společně najdeme i příště!

Autorka: Helena Tutterová
Foto: archiv Srdcerváčů

ČMSS je hlavním partnerem projektu Srdcerváči

 

Chcete podpořit Srdcerváče a vše co dělají?
Vyberte si jako odměnu za váš finanční dar unikátní zážitek nebo dárek v srdcerváčském katalogu: www.srdcervaci.cz.

Sledujte nás na sociálních sítích!