Kdysi na sajdkáře, pak ve fitku, dneska na handbiku. Tomáš vyniká ve všem, do čeho se pustí. Přečtěte si jeho příběh, a zjistěte, nakolik mu to jde samo, protože je zkrátka nadaný sportovec a Srdcerváč k tomu.

„Můj mentální kouč je manželka.“ Tomášovi to pálí, vést s ním rozhovor znamená být ve střehu a neustále sledovat, jestli si ze mě náhodou neutahuje. Baví ho, jak to právě teď v životě má, a dělá hodně proto, aby neustrnul na jednom místě. Protože je rozený motivátor, hodlá strhnout lidi s sebou. Tak až po přečtení půjdete třeba oprášit kolo nebo slídit na web, víte, kdo za to může.

Tomáš žije v Dublovicích u Sedlčan, kde až do svých devětadvaceti let vedl poměrně bouřlivý, ale taky hodně aktivní život. Běhal, jezdil na horském kole a posiloval, protože potřeboval fyzičku pro svou velkou vášeň – motorky. Od jednadvaceti jezdil bez zranění závodně sidecarcross jako spolujezdec. „Nezdá se to, ale mašina má ukrutnej tah. Spolujezdec to de facto řídí tím, jak reaguje. Řidič přidává plyn, ale bez spolupráce to rychle nejede.“ Rychle jel i v den, kdy po kolizi při hromadném stratu zůstal na trati s tříštivou zlomeninou bederního obratle.

„Zpočátku to byl šok, jako každej jsem si trochu pobrečel. Vnímal jsem, jak ochrnutí postupuje, a nevěděl, jestli se vůbec zastaví. Dlouho jsem věřil tomu, že to rozchodím, ale po nějaké době jsem pochopil, že zázraky se dějí jen ve filmech.“ Po více než půlroční rekonvalescenci se mu dlouho sportovat nechtělo, podržela ho bývalá manželka s dětmi a kamarádi. A právě kamarádi Tomáše nakonec doslova dotáhli do fitka a nasměrovali ho na novou životní etapu. „Dočetli se o vzpírání handicapovaných. Váhu, s níž v té době jeden slovenský vzpěrač zvítězil, jsem mohl při troše tréninku dohnat. Hned po úraze jsem zvedal jen asi o dvacet kilo míň. Kluci mě hecovali, já navíc kupodivu z lavice benchpressu nespadl, tím bylo rozhodnuto.“

Postupně ve vzpírání sbíral medaile ve velkém, závodil i se zdravými soupeři, stal se dokonce mistrem světa. A potkal se s Pavlem Hlaváčkem, nadšeným kulturistou a majitelem bezpečnostní agentury D.I. Seven. „Pavel mě sponzoruje po celou dobu mé závodní kariéry, stál při mně i v dobách, kdy se mi tolik nedařilo. Je to už přes dvacet let, to je úctyhodný. Navíc mě nasměroval i k nové práci.“ Tomáš totiž začínal na pultu centrální ochrany této firmy, a pak se pustil do psaní pro jejich webovky. Z původního konceptu zviditelnění sponzorských aktivit se portál www.zijushandicapem.cz vyvinul do dnešní podoby rozcestníku, zásobárny informací a inspirace nejen pro handicapované. Tomáš je v současnosti jeho tváří i šéfredaktorem. A propaguje také nový dceřinný web a projekt https://prace-ozp.zijushandicapem.cz/.

Úspěchy Tomáše Mošničky

Před úrazem:

  • 6x na stupni vítězů v MČR v sidecarcrosu + mnoho reprezentačních startů včetně MS.

Po úraze:

  • Zlato z MS ve vzpírání v roce 2000 v bechpressu tělesně postižených
  • 3. místo z ME 1998
  • 2x mistr Slovenska 2000, 2001
  • Mistr ČR 2000, 2001, 2002, 2003, 2005, 2006
  • a mnoho Českých rekordů a úspěchů i v soutěžích se zdravými sportovci.

V současnosti handbike:

  • Vítěz ČP silnice – 2013, 2014, 2015, 2016, 2017
  • Vítěz ČP horská kola – 2014
  • Mistr ČR horská kola – 2014, 2016
  • Mistr ČR silnice – 2014, 2016
  • Mistr ČR časovka – 2015, 2016
  • Zisk puntíkatého dresu pro nejlepšího vrchaře v ČR – 2015, 2016, 2017
  • První handbiker, který dokázal vyhrát ČP na silnici a horských kolech během jedné sezóny.

„Do Srdcerváčů jsem se přihlásil, hlavně abych o sobě a všech svých aktivitách dal vědět. Pracuju, sportuju a snažím se také podporovat handicapované děti a shánět peníze pro dva dětské domovy. A nový web s prací pro OZP se krásně doplňuje s činností Nadačního fondu. Navíc je mi vlastní lidi motivovat. Nemáš nohu? Fajn, máš druhou, tak nezůstávej u prvotního šoku, a do něčeho se pusť. On zas po létě nějaký ten paraplegik přibude, tak ať přijde mezi nás sportovat.“

Během své vzpěračské éry se Tomáš rozvedl a sám se staral o nemocnou maminku a o dvě dospívající dcery, které měl ve své péči. Potkal novou ženu, trénoval a po nocích se věnoval zámečnickým pracím, které má dosud coby nástrojař jako svou vedlejší profesi. Navíc si tak přivydělává na své sportování. „Po deseti letech vzpírání jsem si utrhl sval v rameni. Tahat váhy jsem už nemohl. Hledal jsem způsob, jak zhubnout a udržet se v kondici. Kamarád mi doporučil handbike, a já tomu naprosto propadl. Dobře vím, že kdybych neměl výsledky a končil třeba dvacátý, nebavilo by mě to. Takhle mě to drží už osm let.“

Tomáš je v současnosti jediný handbiker, který během jediné sezóny vyhrál český pohár jak na silničním, tak na horském kole, na republikové úrovni se mu daří enormně. Najezdí asi deset tisíc kilometrů ročně, trénuje několik hodin denně, během cyklistické sezony od března do října absolvuje na dvacet závodů, z toho minimálně polovinu v zahraničí. Neodpočívá ani v zimě, baví ho jezdit i ve sněhu, k tomu posiluje. Má trenéra, výživového poradce, různé technické vychytávky. Vyhýbá se všemu, při čem by mohl onemocnět nebo se jinak zranit, omezil proto i většinu svých koníčků. Sport ho tedy také stojí úsilí, čas a peníze, protože asi sedmdesát procent nákladů si hradí sám.

„Profesionální sportovec nemusí řešit, zda si stihne udělat svou práci a bude mít ještě sílu a prostředky na trénink. Těžko říct, proč je „náš“ sport, byť na špičkové úrovni, stále brán jako sport handicapovaných, jakási trpěná odnož skutečného sportu. Vrcholový sport je podle mě jen jeden, a podle toho by měl být ohodnocený a placený. Bez obrovské podpory mé manželky a pomoci sponzorů bych měl asi jen hodně drahý koníček, už takto je to na hraně. Proto jsem rád, když se o mně ví, je to moje reklama a potvrzení smyslu všeho toho, co dělám. A taky pořád ještě věřím, že můžu dosáhnout výš.“

Autorka: Helena Tutterová
Foto: archiv Tomáše Mošničky