Víte, jak se dělá mýdlo, nebo jste ve znalostech chemie namydlení? Nemusíte, přečtěte si, co mají společného Anežka, Kateřina, bambucké máslo, Srdcerváči, dva měsíce klidu a šikovné ruce handicapovaných zaměstnanců.

Domov svaté Anežky, U svaté Anežky a U svaté Kateřiny. Trochu se mi to všechno motá dohromady, obzvlášť když všechna tři místa jsou v Týně nad Vltavou a Anežka se připomíná hned dvakrát. Tak tedy popořádku.

Domov svaté Anežky, o.p.s., založilo sdružení Pomoc v listopadu 1999 na místě zrekonstruovaného statku v Týně Čihovicích. Zdravotně postižení uživatelé se v Domově díky sociální rehabilitaci učí větší samostatnosti a péči o sebe sama. V sociálně terapeutických dílnách si osvojují a zlepšují pracovní návyky, a podpoří je tu také v samostatném bydlení. V Domově je v současné době v jednotlivých službách třicet osm klientů většinou s lehčí mentální retardací nebo s kombinovaným postižením.

„Máme tady truhlárnu, tkalcovnu a dílnu Merino, v níž vyrábíme z ovčí vlny. O údržbu nejen místní zeleně se pak starají naši zahradníci,“ uvádí Hana Srncová, vedoucí sociální pracovnice. „Klienti mají svůj režim, volný čas i oblíbené rituály, jezdíme na výlety nebo sportovat. Spolupracujeme také s jinými zařízeními a společnostmi podobného typu, aktuálně třeba se stacionářem Tagesstätte Zuversicht v rakouském městě Heidenreichstein.“

Občas zapomínám vnímat, třeba když potkáme živé ovečky, kočky a krávu nebo když si v kapličce zkusím horko těžko rozhoupat zvon. I výzdobu a výrobky si prohlížím dost dlouho. Právě výrobky ze všech dílen se dají koupit U svaté Anežky, tedy v obchůdku na náměstí v Týně. V rozletu mě brzdí nedostatek hotovosti i to, že ještě mířím dál – ke Kateřině.

U svaté Kateřiny v Potisku

U svaté Kateřiny, dvacet minut svižnou chůzí od Domova, jsou chráněná pracovní místa v keramické dílně a v Potisku a také chráněné bydlení. Domů nikomu nepolezu a ani hrnečkům tentokrát nevěnuji pozornost, kterou by si zasloužily. Jestli se budu rozplývat tady, k mýdlům se už vážně nedostanu.

„Děláme zakázkové reklamní předměty, odznáčky, magnety a placky, tiskneme na textil, pleteme košíky z pedigu a ruliček novinového papíru, sezónně chystáme novoročenky, kalendáře a katalogy, vyrábíme i na přání zákazníků a sami si neustále z různých surovin něco tvoříme,“ popisuje Petra Skaláková, vedoucí chráněné dílny Potisk. „Máme tu čtyři stálé zaměstnance a ze stacionáře k nám dochází jeden, dva klienti. Spolupráci si ale můžeme naplánovat a domluvit i jinak, potřebuji jen vědět, kdo co zvládne a co ho baví. I když šikovní jsou tu všichni.“

Ano, jen zírám, co je možné udělat rukama, každý se tu mezi různými materiály a výrobky soustředí na to svoje. „Ví se o nás spíš lokálně a regionálně, ale propagaci pomáhá i to, že už máme vlastní stránky na Facebooku,“ dodává Skaláková. V permanenci tak jsou velká barevná kopírka, řezačka a další přístroje, jejichž název jsem radši zapomněla, protože moje maximum jsou nůžky. Poznávám až dvojplotýnku a hrnec, který stojí v rohu další místnosti. A právě tady umějí uvařit mýdlo.

Jak se vaří mýdlo, co se nevaří

V Potisku umějí mýdla glycerinová a z kozího mléka, která se z už dovezeného základu roztaví, smíchají s různými přísadami a lijí do formiček. Větší alchymie jsou ale mýdla přírodní, pro která si přímo tady v keramickém hrnku nechávají z destilky a louhu zreagovat glycerin. Tato horká a těkavá hmota pracuje asi půl dne a po vychladnutí je z ní základ pro mýdlo. Ochranné pomůcky a dobré odvětrání jsou tak při všech procedurách nezbytné.

Do jiného hrnce se podle receptury dají tuky, oleje nebo másla, postaví se na vařič a nechají se teplem rozpustit. „Proto někdy říkáme, že vaříme mýdlo, i když ve skutečnosti nic nevaříme. Přírodní mýdla se totiž dělají metodou zastudena,“ upřesňuje Skaláková. Prohřátá hmota se následně nechá vychladnout na dvacet sedm stupňů, nalije se do ní připravený glycerin a vše se ponorným mixérem rozmíchá do konzistence pudingu.

Do „pudingu“ se přidá antiseptický extrakt z grepových jader, vonné esence a bylinky, vše se opatrně promíchá lžící a nalije do nádoby ve tvaru kvádru. Ta se přikryje poklopem, zabalí do ručníku a hmota se v teple nechá uležet jeden nebo dva dny, aby dobře ztuhla. Tady ale spíš já tuhnu nedočkavostí. Zdá se mi, že při „vaření“ se stále na něco čeká. „Máte pravdu, při výrobě mýdle má všechno svůj čas, nic nemůžete obejít nebo urychlit,“ rozesměje se paní Skaláková. Aha, tak proto se ze mě nikdy nestane malý chemik.

Do Srdcerváče musí dozrát

Velký kvádr hotového mýdla se vyklopí, rozřízne napůl, a pak se v nádobě, co pro Potisk vyrobili truhláři z Domova, krájí na jednotlivé plátky. Aby se nezkroutily, položí se na pár hodin na rovnou desku stolu, potom se odnášejí do skládku. „Mýdla máme rozložená na policích, každý týden je musíme v rukavicích pootáčet, aby z nich vyprchal všechen louh. Po šesti až osmi týdnech jsou uzrálá, můžeme je začít balit.“ Z jedné várky uvařené v třílitrovém hrnci je asi třicet mýdel. Když se nějaké uštípne, udělají se z něj mýdlové hoblinky, které se v kornoutu prodávají jako přísada do koupele.

Srdcerváčské přírodní mýdlo, co takto v Potisku dělají, je jedinečné tím, že je v něm místo palmového oleje bambucké máslo. Ale tady v Týně do něj obtiskli ještě něco svého – klid a nadhled. V takovém prostředí s tvůrčími lidmi k obojímu totiž jednoduše dozrajete. A nejen zastudena.

Autorka: Helena Tutterová
Fotografie: Helena Tutterová a archiv Potisku